První sochařské sympozium v Jistebníku

V létě roku 2015 Galerijní ulice uspořádala sochařské sympozium. Pravděpodobně první v Jistebníku vůbec. Pokud ne první, tak jistě nejlepší. K naší radosti s účastí souhlasili výborní akad. sochaři Boris Jirků, Peter Nižňanský a Zdeněk Tománek. Svou sochařskou prvotinu (a vůbec ne lehkou) zde vytvořil i malíř Ondřej Vorel. Níže můžete vidět sochy i s doprovodným komentářem autorů. V sekci dole jsou potom fotografie Jana Lipiny z průběhu sympozia.

Břevno v oku Tvém je inspirováno současníky a Knihou, kdy vidíme třísku v oku jiných, ale nevidíme břevno v oku svém. Tak jsem Vám všem vizualizoval tento niterný prožitek. Technika – třímetrový čerstvý dub, rychle opracovaný motorovou pilou, dlátem a bruskami, polychromovaný a leštěný, následně lehce zkropený vlastní krví (to když máte v ruce brusku a fotograf řekne: „podívej se na mne“).

Jsem velký fanda Galerijní Ulice v Jistebníku (dále jen GU) a ten projekt se mi vždy zdál natolik bláznivý, překvapivý, nemožný, ulítlý, nesmyslný, nonšalantní, přitažlivý, nerealizovatelný, neopakovatelný, jedineč- ný, pábitelský, krásný, pracný – vyžadující nemalý díl práce od rodičů projektu i všech zúčastněných, že jsem si loni říkal, musím se rychle zúčastnit než GU zanikne. Sympozium GU, které jsem bláhově a neuváženě loni navrhnul na vernisáži (určitě už jsem musel mít Istebnicky naváto) a musel jsem se ho tím pádem zúčastnit, mi odkrylo skrytou, ale teď už vím, hlavní a podstatnou tvář GU. Tato parta, která dlouho trpěla nedostat- kem pravého umění (tzv. Istebnický umělecký absťák) má velký tvůrčí kuchařský potenciál. Nejdůležitější položkou GU byl jídelní a nápojový lístek, který skrýval nejedno příjemné překvapení. Při nesoustředěném dodržování pivního a pitného režimu mohlo dojít i k různým překvapivě vtipným dialogům a přátelským pravdám.

To co bylo nečekaně přínosnou nosnou osou – členové GU sami iniciativně vařili a distribuovali to na bojové stanoviště motorových pil. Snídaně verze švédskojistebnický stůl v galerii, desiata a olovrant se pyšnily kávou, štrúdlem, koláčky, sladké i slané, ovocné i zeleninové, vše v mimořádné kvalitě a s láskou podávané. Obědy a večeře se navzájem překonávaly v kvalitě, ke zdaru celého sympozia. Jen namátkou; obalovaný smažený Amur, bramboráčky s krůtími řízky, …, slavné Haláslé (doplněné úžasným sklepem, kde jsme si po celou dobu trvání sympozia ukládali nářadí a který pro nás skýtal různá nevysychající vinná i nevinná překvapení, nepřebernou encyklopedii v lednici chlazených piv).

Toto doplněno krásnými a inspirativními procházkami kolem jistebnických rybníků a neutuchající praco- vitostí a nesmírnou tvůrčí vitalitou zúčastněných tvůrců mohlo vést jen k založení nové tradice sympozií v GU 1, 2, 3, 4, 5, 6, …

Na závěr bych chtěl říct: „ POČASÍ NÁM VYŠLO“.

Boris Jirků

Jistebník jsem poprvé navštívil roku 1979. Po ukončení I. ročníku sochařského ateliéru na AVU mne i s další- mi pozval k sobě o prázdninách Jan Rybička ml. Strávili jsme tu dva týdny krásného léta v ateliéru Honzova otce, ak. sochaře Rybičky a užívali si studentské svobody. Pan Rybička nám dal každému kus pískovce, a tak si tu každý z nás vysekal za tu dobu asi 1m velkou sochu. Bylo to vlastně takové malé spontánní symposium. Mám na tu dobu velmi krásné vzpomínky….

Po 38 letech jsem se vrátil do Jistebníku, tentokrát na oficiální symposium, které organizoval Honza Lipina a jeho„Galerijní„ a sponzoři. Opět jsem tu prožil kousek léta, tvůrčí atmosféry a hlavně při práci poznával mnoho nádherných, obětavých a pro umění zapálených lidí. Výhodou a přínosem sympozia je to, že i míst- ní a náhodně kolemjdoucí a projíždějící se zastavovali, pozorovali, jak vzniká socha z dubu hrubého kmene, a mnozí z nich se vraceli, aby to mohli sledovat až do konce. Vznikla tu vzájemná vazba, která nám dodávala hodně elánu do další tvorby.

Vybral jsem si tři kmeny, které byly původně jeden kus, ale protože nešel vytáhnout z mokřiny v celku, byl rozřezán na tři kusy. Jejich spojením jsem se přiblížil mým představám. Dospěl jsem k tématu „STRÁŽCE RYBNÍKA“. Sochy, která by na první pohled upoutala pozornost, vzbuzovala respekt a dotvářela scenérii rybníků. Zároveň jsem chtěl vytvořit místo pro kolemjdoucí i rybáře, pro malé zastavení a rozjímání tak, jak to za onoho času zprostředkovávaly malé kapličky na začátku i konci vesnic. Doufám, že se mi to, v měs- tečku, které mi už přirostlo k srdci a kde jsem při odchodu cítil, že se loučím s „rodinou a milými přáteli“, aspoň z části podařilo uskutečnit.

Peter Nižňanský

Jistebník má okolo hodně vody, ale pořádná vodní příšera dodnes chyběla. Pozor, nyní děsí pytláky, rybáře, děti, samotáře, celé rodiny, skupiny, plavce nebo milence na hrázi něco co také láká spousty zvědavců, turistů a čumilů svojí záhadností, odpudivostí, výjimečností, krásou, šeredností, brutalitou a sexualitou a proniká do světa slávy vedle třeba slavné bestie z Loch Ness. Mějte se na pozoru! Zvykejte si! Konečně je tady!

Zdeněk Tománek

Touha

Chci…
se dotýkat
a cítit
… dotyky
zatnuté prsty
pevné svaly
pod tenkou, jemnou kůží v červených punčoškách Chci …
být ovládána
vzdychat
… a slyšet
tvůj dech
pod hladinou
touhy
Chci …
Nezvladatelné vzrušení a povolit
uzdy
ve kterých
držím
svou fantazii.
A

se
hráz
protrhne
a nás
pohltí
peřeje
vášně
Chci
se v nich utopit.

Ondřej Vorel